Kmen a jiné příběhy

„Plachého kresba má blízko k minimalismu Lewise Trondheima, Jasona nebo Nicolase Mahlera - a při tom zůstává srozumitelně svá. Za jeho příběhy se skrývá absurdita, mnohá nezasloužená postižení osudem, úlety a osamění - skoro jako by příběhy tančily pod taktovkou Gatóova Psylohuby. Ale ona morbidnost je jen zástěrkou - pod černohumornou slupkou se skrývá vnímavá (sebe)ironie, pochopení pro klikaté události života a neřkuli snad i optimismus. Z Plachého kreseb se do depresí neupadá - právě naopak. A to s nenucenou grácií, která neděsí, ale těší.“ – Tomáš Hibi Matějíček